Ing. arch. Jindřich Ráftl (*1987), architekt z podolského studia R/FRM, říká: „V případě archetypálních staveb se stejně vždy dostaneme na dva klacky opřené o sebe, klasické áčko, které jen posledních čtyři tisíce let mutovalo do podoby dnešních staveb.“ S tím se ale absolvent Technické univerzity v Liberci (Fakulta umění a architektury) spokojit nehodlá, a ve své práci se věnuje novému pojetí tvarů a forem a především digitalizaci.

„Této problematice s v Čechách mnoho lidí bohužel nevěnuje. Ve světě je běžné že inspirací pro domy mohou být zastavené simulace vodních vln nebo upravené růstové simulace pracující s počítačovou inteligencí. Do Čech se tyto druhy návrhů pomalu dostávají, kdy formu už nechápete jenom jako tvar, ale přidáváte k tomu nějakou výtvarnou nebo prožitkovou hodnotu.“ Zaujetí přírodními principy a podvědomými vzorci lidské i zvířecí proto-architektury ho přivedlo až k netradičnímu pojetí „Architektury bez architektů“, které rozpracoval například v projektu Biosyntetická zásobárna pitné vody pro slumy v Lagosu.

ROZHOVOR

Co podle vás není bio-architektura?

Samotná bio-architektura, to je jedno velké schizma. Dnes se třeba považuje za bio-architekturu, když skupinka nadšenců načerpá informace o stavění z „přírodních vzorců“ a s nimi dále pracuje. A s tím já úplně nesouhlasím. Tím, že základní algoritmy přírodních posloupností, na kterých vlastně vznikala matematika (představte si například Fibonacciho posloupnosti, spirálové uspořádání šupin šišek, hexagony vytvářející stavbu včelího úlu) se jen mechanicky aplikuji do současné architektury, nic „bio“ nevytvářím. Když popíšu hrubě zjednodušeně zavedenou praxi většiny bio-architektů - vezmou normální zeď, a podle těchto přírodních vzorců ji ohnou, to nazývají bio-architekturou. Dobře, sice tu přírodní vzorce aplikují na stavbu, ale ta stavba samotná není tím organismem.

Podobně pracují i světem uznávané ateliery. Aplikovaná parametrická architektury využívá přírodní matematiky, a všechny tyhle věci draze prefabrikuje z laminátu, nebo je vyrábějí roboti či 3D tiskárny. Podstatné taky je, že tyto stavby vytvářejí vysokou ekologickou stopu. Celá snaha v návrhu je o substituci „jakoby přírodního výsledku“, a to pak nákladně vyrobit. S čímž nesouhlasím. Nechtěl jsem jen sledovat, jak nějaký přírodní stavitel, řekněme houba, funguje, a vzít si z toho něco, co se mi bude hodit - a pak ten výsledek vyrábět z pryskyřice. Ale co když vezmu zmíněnou houbu, a budu s ní hned pracovat na úplně jiné úrovni, přímo jako se stavebním materiálem. Například ji ovlivním tak, aby se chovala podle určitých požadavků, aby rostla tak, jak to potřebuje návrh. To je u mě bio-architektura.

Vaše práce rozhodně není výsledkem nějaké nahodilé inspirace. Z čeho tedy vycházíte?

Vycházím z pozorování a skenování z mikroskopických vzorků, respektive z náhledů vzorků. Původně jsem řešil, jak se jednotlivá vlákna mycetóz rozlézají a rozrůstají, hledal jsem jednotlivá pravidla jejich dynamického šíření. Zajímala mě jejich vzájemná teritorialita, jestli se nějak prorůstají či podrůstají. A testoval jsem to na růstových kulturách v Petriho miskách.

Architekt, který skutečně experimentuje v biologické laboratoři?

Začátek, asi tak tři až pět let nazpět, byl velmi pozvolný. Tehdy jsem na rhizoidních kořenech a mycetozách hub takříkajíc pod mikroskopem hledal nějaké významové spojnice. Zaujalo mě fungování těchto skutečně autonomních organismů, a začal jsem pracovat s představou podobných organismů, které by se vyznačovaly vlastní životní linkou a spontánním růstem, ale za předem definovaných parametrů. Na jedné straně jsem digitalizoval růstové procesy a postupně jsem byl schopen akcelerovat jejich růst. Pořád jsem narážel na „inteligenci řazení“ struktury. Ale s tím už se dá pracovat.

Jak konkrétně pracovat?

Stojí to na principech samo-sestavování a organické manipulaci. V tom mě trochu ovlivnila kniha od Martina Amose, „Na úsvitu živých strojů“. Tam zaznívá ten nápad, který ve své práci rozvádím. Proč „jen“ vyrábět věci? Proč třeba neovlivňovat vybrané organismy okolo nás tak, aby samy rostly, jak potřebujeme? Představte si třeba geneticky zmanipulovaný bambus. Nabourali byste mu určitou část jeho růstových struktur, a na úrovni buněčné struktury byste ho přeprogramovali, a už by vám nerostl jeden stvol, ale v podstatě hned židle. Tedy, spíš než celá židle jednotlivé prefabrikáty. Proč pracovat se stromem tak, že ho nechám vyrůst, a poté z něj vyrobím hraněné řezivo? Proč nepracovat už s jeho růstovými možnostmi, a nenechat ho narůst tak, jak ho potřebuju?

To nás vede k vašemu projektu biosyntetického rezervoáru vody, který trochu připomíná temnou sci-fi…

Celá ta věc vznikla tak, že jsem hledal téma pro jednu soutěž (eVolo), kde se občas dá narazit na docela zajímavá environmentální témata. Jedním z největších problémů, které v současnosti lidstvo řeší, a bude stále více řešit, je nedostatek pitné vody (a vody obecně) a přelidnění. Stačí se podívat na urbánní prognózy ve světě, o rozrůstání metropolí. Asie a Afrika má zásadní problém z hlediska přelidnění aglomerací – v roce 1900 žilo ve městech okolo 10 %, teď jsme na 50 %, a kolem roku 2050 to bude 75 %. To ale neznamená, že se venkov bude vylidňovat. Přibývat bude lidí rozených přímo ve městech nebo na jejich okrajích. A jsme u sociálních a demografických příčin vzniku slumů. Žije tu spousta lidí, kterým půda, na které žijí, nepatří. Patří městu. To město jim tu půdu nevyčlení a ti nemajetní lidé si ji pořídit nemůžou. Lidé tu nemají ani základní životní standard – vodu, jídlo – prakticky nic. Je to pro ně konečná stanice. Podíval jsem se na to trochu jinak, a přišel jsem s návrhem, že „Slumy jsou šance…není to vyloženě špatně, je to řešení“.

Pracoval jste s nějakou konkrétní lokalitou?

Slum v Lagosu – Makoko. Původně malá rybářská osada v deltě řeky. Je to slum na vodě, něco jako chudé Benátky. Nikdo ty lidi pořádně nespočítal, ale odhadem je jich tam asi 300 000.

Co konkrétně jste navrhl?

Biologický hybrid, který by sál vodu na základě kořenové sorpce (protože i obyčejná geneticky „neupravená“ bříza vyrobí přibližně tři litry tekutiny denně) a přes proces přeprogramování (převodňovat kmen jako třeba sloní noha nebo baobab) a produkoval více tekutin. Na to by se navázaly různé druhy parazitů z říše rostlin (třeba jmelí, které dokáže vysát strom) které by ale vodu sály do bobulek, které by bylo možno ždímat. To byla ta základní premisa.

Fantastické. A jak dál?

Hybrid mezi mangovníky a mycetózami, protože jsem potřeboval nějakou dynamickou inteligenci. Hybrid, který by měl inteligenci hlenek (mycetóz), která by byla schopna vytvořit síť, která by sama o sobě byla schopná se informovat o tom, kde je v dostupné vodě víc či míň živin (pocházejících třeba z lidských exkrementů usazených v kalech na dně).

Tahle struktura by žila z toho odpadu, který je na dně. Tedy - čím víc lidí, tím lépe by prosperovala, a zároveň by v rámci této životní strategie měla další bio-polyfunkce, zmíněné vytváření zásobáren vody. Přičemž by vytvářela podél stonků kornaté struktury. Myšlenka byla v tom, že ten slum by se v podstatě podsával. V zásadě by to ty houby podrostly, vytáhly by nahoru plodnice, které by držely tu vodu. Tyhle dužnaté káně nebo kořenové bobule či výrůstky by stačilo napíchnout hadicí. Lidé by se vlastně stali tím terciárním parazitem, který by žil v těchto bio-struktur.

A v okamžiku, kdy po nějaké době dosáhly ty bio-struktury a nádrže opadaly (dáno nějakým biologickým limitem, nebo prostě tím, že jsou moc staré) tak by ti lidi mohly tyhle staré kusy odříznout, a získaly by tím tu skutečně pravou organickou architekturu. Domorodec, který by vlastně žil uvnitř biosyntetického rezervoáru. Pokud by se lidé naučili žít s touhle strukturou, budou mít vodu a budou mít materiál.

Ptal se: Mgr. Radomír Dohnal

foto: pixabay.com