Vypadá jako skutečný namodralý Sluneční drak, který se rozhodl pro krátké přistání na zemi. Řeč je o odvážném spirálním provedení víceúčelového stadionu v taiwanském Kaohsiungu, který je z hlediska divácké kapacity jednou z největších arén světa. Místo však drží ještě jedno netradiční prvenství – celá ohromná budova slouží jako solární elektrárna.

Při sledování atletických turnajů a fotbalových či ragbyových utkání se tu může sesednout na 55 000 platících diváků. I když se tak naposled stalo při Světových hrách v roce 2009 (kde sportovci 103 zemí zápolili v disciplínách, na které normálně nenarazíme na olympiádě) je tu pořád živo. Není divu, pokud vybudujete dílo za stopadesát milionů dolarů, máte už určitý zájem na tom, aby plně sloužilo svému účelu. Japonský architekt, který je podepsán pod tímto dílem, Toyo Ito, však měl na mysli právě i ty „hluché“ momenty, kdy se z arény právě neozývá potlesk a fandění.

Proto je celá stavba energeticky nezávislá na vnějších zdrojích, protože její střechu pokrývá obří fotovoltaický systém. Budova sportovního stadionu dokáže zásobovat čistou energií nejen svůj vlastní provoz, ale také spotřebu v širokém okolí. To vše díky 8844 solárním panelům, které pokrývají střechu a vnější stěny objektu. Plocha o rozloze 14 155 metrů čtverečních slouží jako jeden velký lapač sluneční energie, kterou přeměňuje na elektřinu.

Kdo by nechtěl mít takového souseda, který prakticky v centru města nahrazuje nehlučně a bez znečištění elektrárnu. Za hodinu je „Sluneční drak“ v Kaohsiungu schopen generovat 1,14 gigawatt, a pokrýt tak 80 % spotřeby domů v okolních čtvrtích. Stadion, který sám sobě slouží jako obří elektrárna, dokáže zásobovat všech 3300 stropních světel a dvě „jumbo“ obrazovky, na kterých běží sestřihy a detailní záběry utkání.

Pro demonstraci výkonu Slunečního draka stačí, že po šesti minutách od zapojení elektrárny je schopen kompletně pokrýt svou spotřebu, a v dalším čase už je schopen dodávat elektřinu do sítě. V praxi se roční zapojení fotovoltaického systému projeví absencí, či spíše úsporou emisí 660 tun oxidu uhličitého. Chytré solární zařízení ale není jediným ekologické prvky, které se při stavbě ohromného díla podařilo začlenit do konstrukčních řešení.

Narazíme tu i na polopropustnou dlažbu s drenáží, která nikterak nebrání přirozenému vsaku vody (vzpomeňte si na dokonale vyasfaltovaná a vybetonovaná parkoviště za deště), a také frekventované využívání „domácích“ přírodních materiálů, například bambusových stínících rohoží. Bez zajímavosti jistě také není proces celé výstavby, respektive devatenácti-hektarová plocha stavebního pozemku.

Už v původním projektu se počítalo s tím, že sedm hektarů bude ušetřeno veškerých zásahů, a bude upraveno jako přilehlá zelená plocha. Podobě šetrně bylo zacházeno i se vzrostlými stromy, které byli z místa stavby odebrány i s kořenovým balem, a přesazeny do přilehlého lesíku. V okolí stadionu vznikají sportovní i přírodovědné stezky, okrasné rybníčky a umělé lezecké stěny. Toyo Ito si totiž představuje, že stadion nemá být jen místem konání velkých sportovních událostí, ale také součástí každodenního života obyvatel.

Toyo Ito

(nar. 1.6 1941, Soul) v roce 1969 úspěšně dokončuje svá studia na katedře architektury Tokijské univerzity, a hned dva roky na to otevírá své první architektonické studio, Urbot (název vznikl jako složení slov urban-robot). V roce 1979 mění název společnosti na Toyo Ito & Associates, Architects a začíná prakticky ihned sbírat jedno prestižní ocenění za druhým. Znalci jeho práce, kritici i obdivovatelé, řadí Ita ke skupině tzv. konceptuálních architektů, které prostřednictvím svých staveb vyjadřují fyzicky význam slov. Práce Toyio Ita jsou přitom charakteristické „odíváním“ budov, respektive přítomností vnějšího pláště. Poprvé tento koncept vyzkoušel v roce 1986 na „Věžích větru“ v Yokohamě. Dnes je považován za jednoho z nejvlivnějších a nejinspirativnějších architektů současnosti.

autor: Mgr. Radomír Dohnal